Kostky jsou vrženy aneb kdy se poprvé figurka odlepila od hrací plochy

Se psaním Hry jsem začala v někdy v létě roku 2017. Pamatuji si, že úplně první scénka vznikla v letadle, kdy jsem na kus papíru vypůjčenou propiskou sepsala líčení o mracích a o tom, jak mi připomínající cukrovou vatu - měla jsem nejspíš hlad. Během dovolené ve Španělsku jsem objevovala své spisovatelské schopnosti - po nocích jsem psávala různé povídky a přemýšlela nad tím, co dalšího bych vytvořila. V té době jsem měla rozepsaných hodně konceptů, takže tvorba dalšího byla samozřejmě skvělá volba.

Vzpomínám si na večer, kdy jsem seděla u bazénu s vířivkou a do sešitu, který dodnes schovávám, sepsala kapitolu jedna. Tehdy Hra byla ještě úplně jiné dílo, jež rozhodně nevyprávělo o královně Hadiye, ale o tajné agentce Hadiye, co se stala omylem obětí jakéhosi vědeckého pokusu. Tu noc vznikla jména Hadiya a Chamuel, která se mnou zůstala vlastně dodnes.

Nemyslela jsem si, že by Hra měla budoucnost. Dlouhé měsíce ležela později přepsaná první kapitola v počítači, než jsem se k ní vrátila a dala příběhu jiný kabát. Stvořila jsem Hasmodiu, království a v podstatě zápletku - z rádoby urban fantasy se stalo cosi mezi hrdinským, historickým a městským fantasy. V tu dobu bylo všechno jinak. Hadiya byla jiná a vlastně i Chamuel byl zcela jiný - dokonce se měl na konci knížky stát bojovníkem!

Někdy na podzim 2017, kdy tohle všechno začalo vznikat, nakreslila jistá osoba úplně první ilustraci Hadiyi. Ta mě natolik zaujala, že jsem Lucku požádala i cover a další postavy. Pár dní na to vlastně přišel ten nejdivočejší nápad všech dob - natočíme trailer.

Vůbec jsme neměli tušení, do čeho se to vlastně pouštíme a v podstatě i výsledek tak dopadl. Během natáčení se toho přihodilo opravdu hodně a všechno se mi tak trochu zhroutilo pod rukama, avšak zároveň s tím se Hra dostala do své skoro současné podoby. Vznikla Belona a Rosita - postavy stvořené podle dvou kamarádek. Dámy mi na začátku pořád připomínaly jejich předlohy, ale s postupem času jsem objevila jejich skutečný potenciál a dnes si ani neuvědomuji, že jsou vlastně stvořené podle skutečných lidí.

Nuže, vrátím se zpět k natáčení. Všechno začalo od zimy 2018 vznikat - kostýmy, scénář, produkce, ilustrace kostýmů - a došlo to až do bodu, kdy jsme se opravdu sešli a pokusili se něco natočit. Ani nebudu popisovat, jak všechna natáčení dopadla a co všechno se během nich stalo, protože bych tím strávila celý večer. Důležité je, že i přes všechny naše problémy se nám podařilo nějaký trailer vůbec vydat.

Tehdy jsem Hru neplánovala vydat. Chtěla jsem jenom psát a považovala svoje dílo za něco, co zůstane na Wattpadu. Netrvalo to však dlouho a já jsem začala uvažovat zcela jinak. Už dlouho jsem měla sen vydat knížku a držet své vlastní dítě v ruce. Přála jsem si něco dotáhnout do konce a konečně dokázat nejen sobě, ale také ostatním, že to opravdu myslím vážně.

Se školou, kde jsem se naučila sázet a připravovat knihy k tisku, jsem měla to štěstí, že jsem vlastně většinu věcí mohla zvládnout sama. Kamarádce jsem nabídla ilustrovaní - ani nevím, proč jsem to udělala a chtěla mít v knize obrázky, ale můj šestý smysl byl zase o krok napřed. Když jsem tedy už v lednu 2019 stanula před svým cílem vydat na podzim knihu, ani jsem si neuvědomila, kolik práce před sebou mám.

Přepis textu mi zabral čtyři měsíce. Další opravování a editování dalších pět. Devět měsíců strávených psaním a přepisováním uteklo rychle a podzim se blížil. Ilustrace, které vznikaly s tím, jak jsem psala a opravovala měly původně být hotové do začátku léta, avšak nakonec se stihly až září, kdy začala práce na sazbě a výsledné podobě knížky.

Vysazení Hry mi pár týdnů zabralo. Příprava knihy s chozením do školy a dalším psaním nebyla vůbec snadná, neboť jsem každý večer trávila právě tím, že jsem všechno dávala dohromady. Sazba, ilustrace, které potřebovaly opravit, někdy i chyby v textu... Pořád toho bylo hodně na jednoho člověka. Sice jsem měla pár lidí, kteří se se mnou podíleli na opravách a se spoustou věcí mi pomohli, avšak tu největší dřinu jsem odpracovala já jako autor.

Vydání knížky se samozřejmě neobešlo ani bez finančních prostředků, což bylo to úplně nejtěžší. V sedmnácti - skoro osmnácti - nemáte moc příležitostí si vzít půjčku nebo si sehnat sponzora (leda zkusit to nakladatelství) a bez peněz knížku prostě a jednoduše nevydáte. Neměla jsem nikoho, kdo by mi pokryl výdaje nebo přispěl (bylo tu pár lidí, kteří si koupili záložky a placky, avšak výdělek z nich se rozhodně nedal považovat za částku, odpovídající nákladu).

Musela jsem vydělat všechno sama vlastníma rukama. Celé léto jsem chodila na brigádu, každý týden několik dni pracovala a vydělané peníze šetřila, abych měla dost na vydání. Moje prázdniny byly tedy opravdu vytížené, neboť jsem většinu dnů strávila v práci a následně doma ještě několik dalších hodin opravovala a přepisovala kapitolky. Vlastně jsem nic jiného kromě toho a nedělala. Byla jsem na několika srazech, občas jsem s někým zašla ven, ale jinak jsem pracovala ve dne v noci.

Když si teď zpětně uvědomuji, kolik času mi to všechno vzalo a jak moc jsem unavená na podzim byla, nevěřím tomu, že jsem to všechno zvládla. Nedostatek spánku, fyzické i psychické vypětí, kdy kromě stresu z vydání se připojily deprese a sebepoškozování, se začal v říjnu podepisovat na mém zdraví.

Ke konci měsíce se u mě rozjel pokročilý zánět šlach, který pokračuje až do současnosti. Kvůli škole nemám moc možností, jak jej léčit a nemůžu si zatím ani dopřát potřebný čas k odpočinku, takže mě stále provází časté bolesti rukou, křeče a neschopnost sevřít tužku a pořádně se podepsat. To je výsledek přepracování a přetěžování svých schopností.

I přes tohle všechno, kdy jsem vlastníma rukama dřela v práci, psala, stresovala se a několikrát se skoro složila, jsem knížku vydala a úspěšně spoustu kousků dostala do světa. Jsem na sebe v tomhle ohledu hrdá - dokázala jsem vydat knížku skoro úplně sama! To je věc, kterou nedokáže spousta dospělých lidí a já to zvládla v čerstvých osmnácti. Připadám si díky tomu dobře, a i přes to, že má Hra tolik nedostatků si troufám říct, že v mých očích bude pořád dokonalá.

Jsem na svou práci hrdá. Přiznávám, že je plná chyb a jistě bych ji zvládla v současnosti mnohem lépe, a přesně proto chci letos ve své práci pokročit a představit další - mnohem lepší - díl.

A co si z tohoto článku (výlevu emocí) můžete odnést?

Vydání knihy není legrace a vyžaduje spoustu času, energie i píle a k tomu navíc ještě hmotné prostředky na realizaci vlastní tvorby. Tímto se nikoho nesnažím od samonákladu odradit, ale chtěla jsem naopak ukázat, že za knihou je toho mnohem víc, než její napsání a že mnohdy příběh vzniku je stejně zajímavý jako obsah titulu. Každý máme jiné zkušenosti. Ty mé jsou sladké s hořkým koncem v podobě obětované snahy.

Vyplatil se mi vůbec samonáklad?

Po finanční stránce určitě ne, ale po té emotivní ano. Můžu říct, že držet vlastní tvorbu v ruce je lepší, než nekonečně snít a doufat, že se můj sen splnil. Udělala jsem radost sobě, čtenářům a také postavám, které jsou stejně jako já hrdé na to, co jsem stvořila. Udělala jsem první velký krok do světa psaní. Zvětšila svůj okruh sledujících a dostala se k úplně cizím lidem. S dvojkou se můj dosah zase o kousek zvětší a další děťátka se vydají na svou cestu ke čtenářům.

Pokud máte dost odvahy a věříte si, jděte do samonákladu. Udělejte to. Nečekejte na to, až vás objeví někdo náhodný, ale jděte tomu osudu sakra naproti.

To je za mě už všechno. Sami zvažte, zda vám toto něco dalo, či nikoliv. Jsem otevřená dotazům, diskuzi a vlastně čemukoliv z vaší strany. :)